Research through design: co to je, kde se používá a jaké jsou jeho limity
Výzkum je neoddělitelnou fází designerského procesu. Zjišťujeme díky němu stav trhu, demografické údaje o uživatelích, stejně jako třeba jejich motivace či chování. Jak ale vypadá výzkum, na který aplikujeme designérské metody? K čemu může být research through design dobrý a jaké jsou jeho limity? A co to vůbec je?
Ukotvení výzkumu prostřednictvím designu
Výzkum prostřednictvím designu není přímo metodologií, jako spíš konceptem (1), výzkumným přístupem, který využívá metody a procesy designérské praxe jako legitimní metodu zkoumání a kde mohou být získané znalosti implicitní a spočívající téměř výhradně ve výsledném artefaktu (2).
Výzkumu prostřednictvím designu uplatňuje designovou praxi v situacích vybraných pro jejich aktuální a teoretický potenciál, výsledné návrhy jsou považovány za ztělesnění úsudků designérů o platných způsobech řešení možností a problémů, které jsou v takových situacích obsaženy, a reflexe těchto výsledků umožňuje řadu aktuálních, procedurálních, pragmatických a koncepčních pohledů, které je třeba formulovat. Výstup této práce má především formu artefaktů a systémů, někdy s přidruženými popisy toho, jak se používají v testech v terénu, ale stále více zahrnuje různé metody, koncepční rámce a teorie prezentované odděleně od popisů praxe.
- William Gaver: What should we expect from research through design? (3)
Historie pojmu a tři druhy designového výzkumu
Samotný termín má bohatou historii: v roce 1993 Sir Christopher Frayling v dialogu s Brucem Archerem a dalšími ve výzkumném studiu designu na Royal College of Art formuloval základní konceptuální napětí, které podněcovalo diskusi na toto téma (1). Totiž rozdíl mezi designérem a výzkumníkem, historickém propojení designu s činností a vědy s výzkumnou praxí a slovy (4). V devadesátých letech také vznikly kategorie designových modelů: Fraylingovo rozlišení na into, through, a for design a about, for a through Archeho. Kde zjednodušeně research into/about design je výzkumem, který jako svůj předmět zájmu má design nebo designéry a research for design si můžeme představit jako fázi výzkumu v designovém procesu — děláme výzkum, aby designování mohlo přijít na řadu. Každopádně tyto schémata byla od 90. let podrobena kritice a v akademickém světě nejsou aktuální (1), jsou však užitečným nástrojem pro praktikující designérskou obec nebo laickou veřejnost (např. (5)).
Využití výzkumu prostřednictvím designu
Výzkum prostřednictvím designu se využívá v rozličných vědeckých i designových odvětví, jako je například móda (6) nebo lidská emoční vazba na používání mobilních telefonů (7). Zvláštní místo má pak výzkum prostřednictvím designu v disciplíně HCI.
Výzkum prostřednictvím designu jako metoda pro výzkum interakčního designu v HCI
HCI, human computer interaction, je obor, který se soustředí na vzájemné působení lidí a počítačů — na studium, návrh a plánování takových interakcí. V roce 2007 přichází tým pod vedením Johna Zimmermana s metodologií integrující výzkum skrz design do výzkumu v HCI (8).
Tento model se dá popsat následovně: interakční designér zakládá své zkoumání na datech, teoriích, modelech a technologiích vytvořenými vědeckými pracovníky z těchto disciplín. Prostřednictvím aktivního procesu vymýšlení, opakování a kritiky potenciálních řešení interakční designéři neustále přetvářejí problém, když se snaží udělat “správnou” věc. Konečným výstupem této aktivity je konkrétní problémové zarámování a artikulace preferovaného stavu a série artefaktů — modelů, prototypů, produktů a dokumentace procesu návrhu (8). Je možno si povšimnout, že se tento model výrazně neliší od pozdějšího zjednodušeného modelu Richarda Herriota (9) v úvodu článku.
Dle autorů má model pět hlavních výhod. Prvními dvěma výhodami jsou řešení wicked problems a zpětná vazba o datech, modelech a teoriích pro prvočlánky modelu — antropology, inženýry i behaviorální vědce. Dále model “poskytuje novou metodu pro přenos znalostí získaných při výzkumu HCI komunita praktikující HCI, což potenciálně zvyšuje pravděpodobnost, že se tyto znalosti přesunou do produktů v svět,” ((8): str. 501). V neposlední řadě umožňuje designérům interakce využívat jejich skutečné dovednosti, a konečně, motivuje HCI komunitu k diskuzi o potencionálních dopadech jejich výzkumu na svět.
Research through design jako pojítko mezi základním a aplikovaným výzkumem
Z výše zmíněného je patrné, že při rozvedení metodologie konceptu výzkumu prostřednictvím designu, lze docílit přidané hodnoty takového výzkumu, ke které bychom tradiční formou výzkumu nedospěli. V případě HCI jde o řešení wicked problems. Hlavním rozdílem mezi danými typy výzkumu je jejich přístup k artefaktům. Vyčíst se to dá z jejich definic:
- Základní výzkum: systematické bádání směřující k získávání nových znalostí, aniž by se počítalo s nějakou konkrétní užitečnou aplikací. (10)
- Výzkumu prostřednictvím designu: uplatňuje designovou praxi ve výzkumu. Výstup této práce má především formu artefaktů a systémů, někdy s přidruženými popisy toho, jak se používají v testech v terénu, ale stále více zahrnuje různé metody, koncepční rámce a teorie prezentované odděleně od popisů praxe. ((3) upraveno)
- Aplikovaný výzkum: systematické šetření zaměřené na získávání, konverzi nebo rozšiřování znalostí pro použití v konkrétních aplikacích. (10)
Jak píše Zimmerman: výhoda přístupu k výzkumu skrz design je v tom, že zdůrazňuje designové artefakty jako výsledky, které mohou přeměnit svět ze současného stavu na preferovaný. Artefakty vytvořené při tomto typu výzkumu se stávají designovými příklady, které poskytují vhodný kanál pro výsledky výzkumu, které lze snadno přenést do výzkumných a praktických výzkumných komunit (8). Mluví při tom výhradně o HCI komunitách a výzkumného přístupu při použití v HCI. Dle mého názoru toto může platit i na jiném poli výzkumu za předpokladu úpravy konceptu research through design potřebám a specifikům daného oboru.
Kritika výzkumu prostřednictvím designu
Výzkum prostřednictvím designu má ale i svá hluchá místa. Kritika se točí hlavně kolem pojmu a jeho vyjasnění. Shrnu zde tři problémy, které rozebírá Richard Herriot ve svém článku What Kind Of Research Is Research Through Design? (9) a jeden obecnějšího rázu ukázaný v knize Design Research Through Practice (11).
- výzkumník musí stát mimo výzkum, aby mohl získat objektivní náhled
Ano, i ne. Kontextová závislost je často probíraným tématem v přírodních vědách (9). Nicméně v humanitních a sociálních vědách “není diskvalifikující, že výzkumník je součástí studovaného systému. Výzkum prostřednictvím designu je součástí dobře zavedené tradice ve vědě využívající experiment určitého typu k testování hypotézy o X. Tento postup je koneckonců přesně to, co praktikující designéři dělají také: udělat nějaká pozorování o světě, vytvořit hypotézu, že uživatel potřebuje objekt X, a poté hypotézu otestujte vytvořením prototypu X,” ((9): str. 5). - “výzkum prostřednictvím designu pravděpodobně vytvoří teorie, které jsou provizorní, podmíněné a vztahující se k cíli výzkumu skrz postavu výzkumníka” ((3): str. 945)
Na to Herriot (9) odpovídá, že se znovu bavíme o stejném argumentu jako v 1. bodě, tudíž že i standartní vědecké teorie jsou tak jako tak provizorní, a proto dané tvrzení neodlišuje výzkum prostřednictvím designu od standardního konstrukčního výzkumu. - návrhářský způsob poznání se odlišuje od vědeckého poznání
Jde o myšlenku, že znalosti designéra vyrábějící artefakt jsou s ním vnitřně spjaté — jsou implicitní. Herriot podotýká, že “návrháři nemají žádný jiný zvláštní přístup ke spolehlivým znalostem nebo oprávněnému, skutečnému přesvědčení,” ((9): str. 9) a “pokud nejsou imlicitní znalosti povýšeny na stejnou úroveň jako explicitní nebo sdělitelné znalosti, myšlenka, že existuje návrhářský způsob poznání, je buď nepodložené, nebo slabé tvrzení,” ((9): str. 9). - jakýkoliv výzkum potřebuje silnou teorii, která vede praxi
Tento bod souvisí s předchozím. Research through design je založen na osobnosti a přidané hodnotě designéra a jak už jsem zmiňovala výše, jde spíš o koncept než o metodologii — metodologické postupy si musí vyvinout a teorii posílit každé vědní odvětví samo, tak jak se to podařilo HCI. Každopádně v původním Fraylingově textu silná teorie chybí, jak podotýká Findeli a Wolfgang Jonas, čtenáři sice dostanou několik pokynů, jak postupovat, které ale poskytují jen málo vodítek pro budování výzkumné praxe (11).
Závěrem: research through design se zdá jako silný koncept, který lze aplikovat při různorodých výzkumech. Před aplikací je ale třeba vyjasnit si, jak přesně jej využijeme a definovat jaké metody a procesy bude aplikace obnášet. Designéři zajisté mohou mít škálu znalostí a schopností, které vědci nemají, ale ve výzkumu nelze mít skryté a nepopsané vědění. K tomu aby byl výzkum replikovatelný musí být i přidaná hodnota designu popsatelná a zopakovatelná.
(1) Durrant, A. C., Vines, J., Wallace, J., & Yee, J. S. R. (2017). Research Through Design: Twenty-First Century Makers and Materialities. Design Issues, 33(3), 3–10. https://doi.org/10.1162/DESI
(2) Verbeke, J., & Pak, B. (Ed.). (2013). KNOWING ( by ) DESIGNING.
(3) Gaver, W. (2012). What should we expect from research through design? Conference on Human Factors in Computing Systems — Proceedings, 937–946. https://doi.org/10.1145/2207676.2208538
(4) Frayling, C. (1993) Research in art and design. In: Grand, S., Jonas, W. (eds.) design research. Birkahuser, Basel.
(5) Aydın Baytaş, M. The Three Faces of Design Research: The meanings of “design research” explained: research for, into, and through design. Design Disciplin. Retrieved from https://www.designdisciplin.com/the-three-faces-of-design-research/
(6) Holroyd, A. T. (2015). Re-knitting : exploring openness through design. Research Through Design, (March), 25–27. https://doi.org/10.6084/m9.figshare.1327993.Re-knitting
(7) Desmet, P., Overbeeke, K., & Tax, S. (2001). Designing Products with Added Emotional Value: Development and Appllcation of an Approach for Research through Design. The Design Journal, 4(1), 32–47. https://doi.org/10.2752/146069201789378496
(8) Zimmerman, J., Forlizzi, J., & Evenson, S. (2007). Research through Design: Method for Interaction Design Research in HCI. Conference on Human Factors in Computing Systems — Proceedings, 493–502. https://doi.org/https://doi.org/10.1145/1240624.1240704
(9) Herriott, R. (2019). What Kind Of Research Is Research Through Design? IASDR: International Association of Societies of Design Research Conference, 1–11.
(10) Archer, B. (1995). The nature of research. Co-design, interdisciplinary journal of design, 6–13. https://doi.org/10.1007/978-0-230-36490-5_2
(11) KOSKINEN, I., ZIMMERMAN, J., BINDER, T., REDSTRÖM, J., & WENSVEEN, S. (2011). DESIGN RESEARCH THROUGH PRACTICE From the Lab, Field, and Showroom. Elsevier Inc.
